Společnost a naše okolí od nás očekává, že ze sebe budeme dávat maximum pro ostatní. Ať už je to naše práce, škola nebo klidně i zájmová skupina. Všichni čekají, že když se do něčeho zapojíte, budete dávat své maximum a vždy tam budete pro druhé. Mohou se na vás vždy spolehnout. Někdy se ale těžko dává z něčeho, co už není. Můžete se tak najít někde mezi syndromem vyhoření a konečným kolapsem. Vysoké nároky nás dohánějí někdy až ke strastiplným koncům. Proč? Protože valná většina lidí se opravdu snaží udělat své maximum. Takhle to ale v životě dělat nejde. Vy byste nejen měli myslet také na sebe, ale vy na sebe myslet MUSÍTE. Jinak se také stane, že se ve změti všech okolních starostí zapomenete na tu vaši primární starost – o vaše já.
Všechno to zní abstraktně
Neustále si říkáte, jak budete dělat spoustu věcí, až bude čas. Až budou peníze. Těšíte se, jak si na staré kolena postavíte se svým partnerem dům a budete konečně relaxovat. Jenomže může se stát, že vás vyhodí z práce nebo že partner umře. A co teď? Máte k vaší vysněné realitě daleko jako nikdy předtím a nemůžete s tím nic dělat. Neustále posouváme své vlastní dobro někde do budoucna, aniž bychom mysleli na přítomnost. A to je ta největší chyba. Protože nevíme, jestli ta vysněná budoucnost vůbec přijde.
Je důležité jednat hned
klade na srdce všem, aby uspokojovali očekávání svého okolí co možná nejvíce. Důležité je ale také chopit se příležitosti udělat něco pro sebe. Nemusí to být zrovna dvouměsíční dovolená, ale jsou to i malé věci, které nám dělají radost. Cílem je, ať už je to jakkoliv malé potěšení, abyste do toho šli. Pokud máte na výběr, rozhodněte se alespoň jedenkrát denně pro tu možnost, která udělá radost právě vám. Sami uvidíte, že pokud budete na první místo dávat také sebe, jak moc se vám bude dobře dýchat.
